Květy intimních nálad
Druhá Sovova sbírka Květy intimních nálad přinesla verše, které vznikaly v letech
1885–1891. Jak název sbírky napovídá, jedná se o básně, v nichž se do popředí výrazně exponuje vypovídající subjekt, lyrické „ja“.
Sbírka je členěna do tří oddílu. Ten první, Z niv a pasek, obsahuje zejména krajinnou a přírodní lyriku inspirovanou Sovovou domovinou. V úvodní básni Z města opouští lyrický mluvčí zimní Prahu a odjíždí domů na svátky. Otevírá se před ním radostná perspektiva rodinné pohody a důvěrně známých míst rodného kraje. Časové zakotvení jednotlivých básní odpovídá vesměs postupu ročního cyklu od jara do podzimu, z denních dob převládá večer a noc (Jarní večer, Jarní noc, Červnové noci) . Často se opakuje tato lyrická situace – subjekt kráčí krajinou a reflektuje přírodní krásy kolem sebe, zaznamenává jednotlivé skutečnosti, a vytváří tak obraz určité konkrétní přírodní scenérie v určité chvíli. Objevuje se tu pro Sovou příznačný protiklad přírody, venkova a města (Intimní malba) v jejich společensko-hodnotovém rozměru: „Tak společnosti mělká vlna / nic nového kdy nemůž dáti, / nás zas to staré štěstí schvátí, / kout lesů, louka květů plná.“
Městské siluety, tak zní název druhého oddílu sbírky Květy intimních nálad. Mluvčí se vrací do města. Nálada subjektu i scenérie básní se proměňují. Ta tam je klidná pohoda slunných dní: „Já sestoupil z vlaku. Vzduch černavých tříd / vstříc dolét mi puchem a vřavou. / Můj slunný pojednou rozptýlen klid, / a tesknota projela hlavou.“ Rušné prostředí moderního velkoměsta se svým neutichajícím shonem, rozmařilou krásou a pompézností bez hlubšího obsahu zesiluje v mluvčím pocity stesku, míjení a nenaplnění. Výrazněji než v předchozí části se tu také setkáváme se sociálními motivy (Vějíř, Sobě, Melancholické sloky). Útěchu a projasnění poskytují jen vzpomínky na radostné životní situace (Reminiscence) či duchovní návraty do rodného kraje (Za bzuku mouchy). Už v této sbírce se vyskytují básně, jakési lidské příběhy, které jsou svou emocionální dramatičností blízké pozdějším Sovovým „baladám“ (Starý dům, Prohra, Popelka).
Poslední oddíl Balady duše pak přináší básně meditativní reflektující neukotvenou pozici moderního člověka, který nachází plné uspokojení svých tužeb jen ve snu. Mnohé básně lze označit za občanskou lyriku nebo lyriku s vlasteneckými motivy. Trpké společenské věštby (Vím, zemře století…) vrcholí v závěrečné, rozsáhlé básni Praze, v níž mluvčí vyjadřuje naději na lepší a svobodnou budoucnost.
Květy intimních nálad představují společně se sbírkou Z mého kraje (1893) vrcholnou podobu Sovova realisticko-impresionistického období. Do značné míry jsou to však také básně spjaté s předcházejícím vývojem české lyriky, jak to ukazuje například jejich pravidelná, čtyřveršová strofika i více méně pravidelný rytmus. Lumírovská východiska Sovovy poetiky jsou zřejmá i v užívání příznačných poetismů, v inverzích nebo třeba v rytmickém zkracování slov (plam, paprsk, tíž, bouř, nemůž, skladbu slech by na klaví).
Nakladatelské údaje
- Nákladem Jana Otty v Praze
- Místo vydání:Praha
- Rok vydání: 1891
- Počet básní: 50
Další důležitá vydání
| 1925 3 | – | Aventinum v „Dílo Antonína Sovy, sv. 12″ / rozšířeno o 22 básní |
| 1960 6 | – | SNKHLU v „Květy intimních nálad a jiné básně“ |
Olše
Jak jsem, olše, měl vás rád,
v podvečerní, vonný chlad,
nad vodou když schýlen sám
stín váš chvěl se sem a tam.
Rybářů kdes táhlý hlas
nocí hlubokou se třás’,
šumot mlýnských, vážných kol
ve mně vzbouzel starý bol.
V třtinách sluka, černý bod,
čeřila jen vlny vod,
a v mé duši také tak
bloudil zlatých snění pták.
Melancholické sloky
Když večer je, vždy v městských trotoirech
moderní život vlnou zvíří vzduch,
v lamp modravých a nepokojných žárech
se zdvihá parfum, hovor nudný, ruch.
Jak bublina, jež zazáří a zmizí
ve zlatě, pižmu, krajkách, kažmírech,
svět otvírá se tobě náhle cizí,
jak lživého snu fantastický dech.
Zde hejsek hýří a tam hřeší žena
a poslední květ mládí utracen.
A pod tou vrstvou, jež nic neznamená,
ty teprv jdeš, tvá práce a tvůj sen.
Ty teprv jdeš, ó dělníku v své práci,
ty, mysliteli, v boji o svůj chléb,
osudu vydán, umřít resignací
a sám si rozbít o mříž Bídy leb.
Jen někdy jak pták věčně přikovaný
nad vřavu prázdnou prudce vyletíš,
víc rozedrat své nezhojené rány,
a bolestí svou vlastní umřít spíš.
Až bude o boji
Život má záhady, prohlubně, úskalí,
život má rány své, které se nezhojí. –
Přece však někoho soucitem naplní,
až bude po boji, až bude po boji.
Přijdou a všecko zlo našeho života
přátelé opustí v klidu a v pokoji,
umřem-li, zapláčí, oči nám zatlačí,
až bude po boji, až bude po boji.
A co v nás zmařeno nezkvetlo, zdupáno,
oni v nás ocení, v pohnutí postojí,
nad prachem sourodým v lítosti postojí,
až bude po boji, až bude po boji.
Život nás urazí a smrt nás usmíří,
a ten kout pod zemí navždy nás spokojí,
pod zem se propadnou prohlubně, úskalí,
až bude po boji, po boji, po boji.
Souhrnem činí sbírka dojem vážný, svědčící o talentu nemalém, jemuž k dalšímu vývoji jen síly a vytrvalosti třeba, aby vyšinul se záhy v popředí. Že ji co nejvřeleji přátelům české poesie doporučíme, netřeba dokládati.
Bohuslav Čermák, Národní listy, 1891
…příroda jest u Sovy ve stálém kontaktu s životem, a co zvláště u něho působí, s moderním životem. Vezměte třeba prvou báseň „Z města“ a pocítíte ihned ten zvláštní dojem, který marně bychom hleděli zachytiti nejsubtilnějším rozborem. I velkoměstské ulice, trať, nádraží, dusná jizba mají svou přírodu a tu skizzuje Sovovo péro…
Jindřich Vodák, Literární listy, 1891
Květy intimních nálad vznikaly v bezstarostných dobách studentských toulek po lesích a v lučních údolích, kde se klikatě províjejí drobné a bystré potoky. Ve vozových cestách, v nespočetných pěšinách u vsí a v nesmírném tichu opuštěných samot.
Antonín Sova, Rozpravy Aventina, 1925
Sdílet
