Z velkoměstského osamění

Z nábřeží vane lkavé vody chlad.
Oh, léto nudné! dlouhé! vedro dusno!
Zdá ospale se voda kolébat, –
vše prázdné! zdlouhavé! vše trapně hnusné!

V mém mozku bzučí dávných přátel tlach,
jim vyhýbám se úskočně a lstivě.
Můj mozek sžírá černé nudy prach,
myšlenky zdvihá ze dna popudlivě.

Vlastními otřesy bych zaúpěl,
se sbírá ve mně bolest, šumí temně.
Jak s výšky souhra rozzpívaných čell
samota melancholická zní ve mně.

Báseň Antonína Sovy Z velkoměstského osamění pochází z období čtvrté básníkovy sbírky Vybouřené smutky (1897). Básník ji zařadil do své čtvrté sbírky Ještě jednou se vrátíme (1900)  do oddílu Vybouřené smutky II a skizzy k nim. Báseň zcela ovládá melancholická nálada a pocit životního zmaru a nudy.

Sdílet