Já nikdy nechci dohotoven být…

Já nikdy nechci dohotoven být,
mne krása neuzavřená jak osud láká.
Mít mezi řádky nový, skrytý cit.
Chrám nedokončený víc k nebi jásá.

Tím vzácnější, že nikdo po letech
se bez trestu jej nesmí tknout svou rukou.
A na nedokončených věžích, pilastrech
hnout nelze křehkým snem neb krutou mukou.

Chci býti neuzavřen, neskončen,
být stále nad dílem, jít stále v dlouhé pouti.
A stále začínat jak noc a den.
Být vlnou na moři a stále plouti, plouti…

Slavná báseň Antonína Sovy ze sbírky Básníkovo jaro (1921). Mohla by být mottem i epilogem celého Sovova díla. Je v ní podstata Sovovy tvůrčí osobnosti a celého jeho uměleckého snažení. Neuzavřenost, neustálý pohyb, stále rozdychtění emocionální i intelektuální, to je básník Antonín Sova.

Vše tu má své místo, každý pokus, slepá ulička, pomýlení… Vše patří k dílu a osobnosti tvůrce, vše je výtvor člověka neustále se tázajícího a hledajícího; člověka, který se mýlí, často se zklame, ale který stále jde, stále usiluje o lepší příští. Poselství věčné touhy, které nikdy nezestárne.

Sdílet