Květen

Zem v bílém krajkoví vonících květů celá
do ticha hýčká se. Je polední čas líný.
Je plna zlatých skvrn silnice osamělá,
v ní slunce slévá se na žlutých pruzích hlíny.

Od lesa ku vsi zřím. Ráz kovadliny ztichnul
ve chvíli polední z kovárny před vesnicí,
vůz žádný nehrčel a vítr nezavzdychnul,
a zem je do dálky bez hlasu, němá, spící.

Skrz větve chalup kouř se těžce plouží strání
v měnivých figurách na nebi prosivělém,
tak hlubší obzor je – (po člověku ni zdání),
že ve vln odrazu v rybníku dřímá stmělém.

A zeleň do dálky, jež z vlhké kory země
neznámou saje krev do živých pórů vlahou,
měkkými barvami prvního jara jemně
obrovské Myšlenky přikrývá kostru nahou.

Báseň Antonína Sovy Květen pochází z období třetí básníkovy sbírky Soucit i vzdor (1894). Sám Sova ji nicméně uveřejnil až ve třetím vydání sbírky, které vyšlo jako součást básníkových spisů v nakladatelství Aventinum roku 1928. Právě v této době, při přípravě definitivní podoby svých děl, Sova mnohé sbírky doplňoval ve stejném čase vzniklé verše, které byly uveřejněny jen v časopisech nebo nebyly dosud vůbec publikovány.

Sdílet