Lyrika lásky a života
A láska lásku časem nepochopí… dalo by se použít jednoho Sovova verše pro charakteristiku sbírky Lyrika lásky a života. Láska v různých podobách, eroticky smyslná i koketní, láska prodejná, ale především láska bolestivá, láska, jež minula a zanechal po sobě smutek, stesk, zmar i rezignaci. Sbírka je syntézou Sovových impesionisticko-symbolistních postupů a výrazně se zde uplatňuje i secese, například příznačnou biologizací skutečnosti a s tím souvisejícími motivy květin, jezer, scenériemi parků a zahrad.
Sbírky je rozdělena do čtyř oddílů. V prvním nacházíme především útvary, které sám Sova nazýval baladami. Zde se pozorujícímu a zaznamenávajícímu subjektu, a s ním i čtenáři, představují erotické a citové vztahy mezi mužem a ženou, vztahy plné vášně, touhy, hříchu, ale také falše. Druhý oddíl začíná básní Hluboké samoty, v níž subjekt – jako by zhnusen tím, čeho byl svědkem, a především zasažen vlastní citovou tragédií – odhází do přírody, kde hledá utišení své bolesti. Tento únik je až na výjimky iluzorní. Bolest nepomíjí, mluvčí se neustále vrací k svému „citovému“ úrazu, opětovně klade partnerce či sám sobě otázky po příčině rozchodu a neporozumění. Ve třetím oddíle se pozměňuje perspektiva nahlížení: básně spíše než ich-komentář vlastní situace podávají globální reflexi lidského života a partnerských vztahů, viděných již z většího časového odstupu. Emočním ladění i tematikou se pak od přechozích částí odlišuje závěrečný oddíl. V něm je shrnuta reflexivní lyrika soustřeďující se na charakteristiku a kritiku soudobé společnosti a jejích hodnot a také lyrika věnující se problematice tvorby. Láska a emoce obecně se usouvztažňují s uměleckou tvorbou. Láska – v podstatě život a jeho plné, třebaže bolestné prožívání je inspirací díla, je jeho zdrojem. A příznačně je to láska „nikdy nezkojená“, protože „Co nezkojeno, velká křídla hledá / a plamen věčný, by v něm umíralo“.
Dílo uhranulo tehdejší čtenářskou, uměleckou i odbornou obec. Ne náhodou byla sbírka oceněna cenou Akademie. Svou uměleckou intenzitu a krásu neztrácí většina básní Lyriky ani dnes.
Nakladatelské údaje
- Nákladem Jana Otty, tiskem „Unie“ v Praze
- Místo vydání:Praha
- Rok vydání: 1907 (vročení), sbírka vyšla na konci roku 1906
- Počet básní: 97
Další důležitá vydání
| 1922 2 | – | Aventinum v „Dílo Antonína Sovy, sv. 1″ / rozšířeno o 10 básní |
| 1930 3 | – | Aventinum / rozšířeno o 24 básní z pozůstalosti |
| 1960 6 | – | SNKHLU v „Květy intimních nálad a jiné básně“ / 24 básní z pozůstalosti doplněno o 1 báseň a otištěno pohromadě v „Dodatku“ |
Smutná vášeň
Patří už jinému… Ale to láká
ku hříchu svést…
Západ se v krvavých záblescích smráká
nad temnem cest…
Ukradnout vášeň, jíž poznal jiný,
jenž netuší…
To horečné tajemství něčí viny
mít na duši…
Za nocí, za dnů co žádost hoří,
plá smyslů hra…
Kdos tělo již urval a duchu se koří
a láska zrá…
Poslouchat jednoho, s klidným čelem
se jeho zdát…
A druhého s vášní divokých šelem
milovat…
Tušení
Tma počala nad městem pohádky bájit…
A na mostě hořela světla…
Vím… Nějaká bytost mne nemohla najít,
jež touhou, by našla mne, zkvětla…
Kdo byl to, já nevím… Však smutek jsem cítil
a čekal jsem v prostřed síně…
Nějaký tajemný osud se řítil
skryt ve světlech, v ruchu i v stíně…
A bylo mi, jak bych byl tragedii
moh’ nějakou zadržeti,…
jen kdyby mne vyhledal ten, kdo mne míjí
a do propasti letí…
Kdo taký žal vám způsobil…
Západem v stromech vyzlacen čněl ostrov v mrtvém tichu trav,
na zlaté půdě zlatý sen se vzpjal a vzlét’ kol našich hlav:
Šly Ženy, jež jsme znávali, však byly bledé k nepoznání,
krev ssedlou měly na srdcích a měly bodné rány v skráni…
Voněly teplem samoty, jež do vzpomínek zadýchly,
večerem louky hořely, ve vodách barvy zatichly,
a my jak bychom zase šli kdes před roky a s někým sami
pod stromy touhou temnými, pod zamlklými samotami…
A zjasnila se vzpomínka… Tak mnohý hlas jsem zdiven slech’,
zněl jiný pláč a jiný vzkřik a zase jiné ženy vzdech,
dalekých roků ozvěny z intimních síní v světel jasu,
z křů zelených a z jarních trav a ze spuštěných, temných vlasů…
Kdo taký žal vám způsobil, já ptal se jich tak hrozně tich,
a ony rozsvětlený zrak za překvapení bolestných
mi děly: rány nejhlubší jsou od těch, kdož nám nejmilejší,
od nejvěrnějších větší jsou a prudkou vášní krvavější…
…jádro knihy je těžká a krásná lyrika čistého vnitřního posvěcení, ryze umělecké dikce a nádherných rytmů. Básně, jakou jsou např. „Mladá láska“, „Noc na vysoké vyhlídce“, „Tři panny“, „Nenasytná láska“ a „Píseň o dobrodružném srdce“ jsou a zůstanou z nejtěžších základních kamenů, na nichž stojí význam Sovův v české lyrice.
Hanuš Jelínek, Lumír, 1907
Taková je nová kniha p. Ant. Sovy. Tragikou života a lásky by ji bylo lze zvát. Ale tragikou očisťující a vzestupující k hrdinnému pojetí života, protože ku podivu silně a odvážně se vykupuje z osobních smutných zmatků. Kniha je osobní a vzácná. Vyslovila rmut mnoha bezejmnenných, již rozchuravěli se dneškem a pomyslili na zdraví, pomyslili na jiný a zkrásněný zejtřek. Mnoho živelní tvůrčí síly a mnoho nového myšlenkového zápalu je stajeno mezi řádky. Na něm ohřejí srdce všichni, jimž přítomnost připadá zimavou.
Albert Pražák, Národní listy, 1907
Celou knihou jako bolestně živý nerv prostupují erotické zážitky autorovy, a vesměs skoro mučivé, hořké, bolestné. Básník nepíše konfesí; hoře jeho nevylévá se jako u Musseta širokou improvisací propukající v štkání, vzlyky, kletby. Sova jest příliš distingovaný a také příliš opravdový a kritický na takovou romantickou příkrost: ví, že není v životě viny jednostranné. Zahaluje všecko do symbolů, narážek, snů; polo objektivizuje v baladách, v romancích, krajinomalbách. Z této metody jest patrna mravní noblesa těchto básní, za niž nemůžeme býti básníku dosti vděčni, za níž nemůžeme ho dosti ctíti.
František Xaver Šalda, Esej, 1924
Sdílet
