Poezie Vánoc ve verších: vánoční básně českých básníků

Básně o Vánocích netvoří nějaké přepočetné téma v české poezii. Pomineme-li klasické vánoční básně pro děti, které se nezřídka recitují na besídkách anebo slouží jako odpustky při návštěvě Mikuláše a čerta, skutečně velcí básníci se Vánoc spíše ostýchají. Není to totiž vůbec snadné napsat báseň tak, aby nesla vánoční něhu a byla zároveň prosta falešné pózy a přemíry sváteční dekorace.

O Vánocích se zkrátka nebásní tolik jako třeba o ženě, ale dobří básníci to umí a v jejich díle najdeme tu a tam několik opravdu krásných kousků. Stejně jako ty reálné i básnické Vánoce jsou plné vzpomínek na dětství, kdy bylo jejich kouzlo největší. Básnické obrazy dětských Vánoc coby upomínky radosti a rodinného štěstí svým obecně lidským vyzněním fungují přes hranice generací a století a nic jim na kráse neubírá ani jazyková patina.

Básně do svého energického pole vtahují různé vánoční motivy a všechno v nich nabývá zvláštní, trošku tajemný význam. Ale možná je to vlastně všechno naopak. Jako by všechny ty věci, co k Vánocům patří, byly jednotlivými básněmi, které společně vytváří jednu moc krásnou knížku. Knížku, kterou místo pod polštářem, máme pod srdcem, a když se začíná blížit konec roku, nedá nám to a tuze moc rádi si v ní listujeme.

Štědrovečerní obrázek

Dnes štědrý večer mrazivý a tmavý,
do oken vítr bije divoce;
manželé mladí, stále usměvaví
jak šťastné děti tulí k sobě hlavy
a slaví spolu první Vánoce.

Mráz na sklu oken divné květy kreslí,
jak chtěl by vyzdobiti blaha kout…
Proč v jizbě teď dvě hlavy v dumách klesly
a do dvou duší jaké sny se snesly,
ó dobře mohl bych já uhodnout!

Teď jistě blažení ti samotáři,
tak náhle zamyšleni hluboce,
sní o jakési drobné, dětské tváři,
o lesním stromku, hračkách, světel záři –
tři pospolu jak slaví Vánoce.

Emanuel Čenkov: Z mého alba (1889)

Viggo Johansen – Šťastné Vánoce, 1891

Kouzlo vánoční

Ó neříkejte, že jen svátkem dětí
jsou Vánoce, spíš dětmi jsme my zase;
za zvony, hlas jichž krajem rozléhá se
o půlnoci, kus bytosti všem letí.

Vše známe to juž takřka po paměti
a neklamem se v světel, cetek jase,
a víme, jak vše v krátkém zvšední čase,
však „Narodil se“ umíme přec pěti.

A cosi taje v nejtvrdší té hrudi
a cosi jihne v nejchladnějším oku
a cosi v nejtemnější duši zpívá

i tomu, kdo se po celý rok trudí,
cos plá jak paprsk duše ve hluboku:
To Mladost oknem vzpomínky se dívá.

Jaroslav Vrchlický: Nové sonety samotáře (1891)

Heinrich Ferdinand Werner – Vánoční stromek, 1909

Než rozžhnu

Než rozžhnu – v záclony svit luny padá
jak v napadlý sníh do polí a v lada,
i staré housle na stěně jak živy
vrou paprsky. Vzduch teplý, vlažný, snivý.
Já cítím, Vánoce se přibližují,
jdou s větry suchými, jež prudce dují,
se sanicí, jež šumí v zmrzlém sněhu,
s vánočním rohem, jehož slyším něhu.
Tu zatoužím po knize obrázkové,
rytiny prohlížet, obrazy nové,
a starých mistrů díla proslavená.
Tu poslouchám, na krbu kterak stená
a kvílí jablek píseň polotichá;
můj doutník šedomodrý kouř jak dýchá,
a květy v oknech vadnou, podřimují.

Já cítím, Vánoce se přibližují.

Antonín Sova: Květy intimních nálad (1891)

Marcel Rieder – Zdobení vánočního stromku, 1898

O štědrý večer

Na stromek, v jizbu jenž přines’ dech lesů
a v města hluky tichých samot snění,
zas věším pestré cetky v zamyšlení
jsa napřed šťasten v dětí hlučném plesu.

Při každé tretě, k haluzím již nesu,
zřím, otec, dětských zraků zajiskření
a básník slyším tiché ptačí pění
a cítím duši lesa stoupat z vřesu.

Zdroj šumí, sosna skřípne větrů tahem
a vidím honbu motýlů, much, ptáků
nad diviznami, jež zřím zlatem kvésti.

A myslím: V každou hračku v snění blahém
jak zaklít věčný azur bez oblaků
a přičarovat dětem svým kus štěstí!

Jaroslav Vrchlický: Nové sonety samotáře (1891)

Margaret Thomas – Vánoční stolek

Zpěv noci vánoční

Střech bílý sníh se stkvěl,
pak zhas a tmy se zalek.
Zpěv v duši uslyšel
jsi blížiti se z dálek.
Zpěv halleluja stín
prošlehnul jasnou září.
Zří s okna do hlubin,
a zdá se samotáři:

Hvězd jasných na domy
se navěšují světla,
v mlh bílé průlomy
a v okna mrazem zkvětlá.
A teď, teď andělé
se na bílé snášejí střechy,
zář nebes na čele,
zpěv zpívají míru a těchy.

Antonín Sova: Ještě jednou se vrátíme (1912, 2. vydání)

Albert Chevallier Tayler – Vánoční stromek

Prosinec

Po sněhu půjdu čistém, bílém,
hru v srdci zvonkovou.
Vánoční země je mým cílem.
Až hvězdy vyplovou,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
až noční půjdu tmou.

Tu ztichnu tak, jak housle spící,
a malý, náhle, dětinný,
a v rukou žmole beranici,
včarován v ticho mýtiny,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
svých slz až přejdu bystřiny.

Mír ovane mne, jak by z chléva,
v němž vůl a oslík klímají,
světélka stříknou zprava, leva,
noc modrá vzlykne šalmají,
tu budu blízko již. Ach, jsem tak blízko již,
snad pastýři mne poznají…

Fráňa Šrámek: Splav (1916)

Jaromír Zamponi Stretti – Vánoční trh na Staroměstském náměstí

Vánoce

Do města jednou vždy v roce
zelený přichází les,
pryskyřic vůně, dech strání
do ulic jeho by vnes.

Pohádku v mladičká srdce,
v zestárlá tichoučký stesk,
jak, že to bylo, když stromek
vánoční třpytil se, lesk.

Do města jednou vždy v roce
zelený přichází les –
Pohádko mladých let dávno,
pohádko domova kdes?

Karel Babánek: Večerní zvony (1929)

Stanislav Feikl – Pohled na Malou Stranu

24. XII.

V prosinci denní svit až příliš brzo šedne.
A štědrým večerem už bylo odpoledne.
A otec nedočkav byl jak my, ne-li více,
zřít oči zářící a rozpálené líce,
stát, svědek radosti, u vánočního stromku:
„Teď jde už Ježíšek, teď asi došel k Chlomku.
Jen jestli dojde sem, nepadne do závějí.“

Jsou, kdož spíš dávati, než bráti sobě přejí.
Vzpomínám tiše si na smích, jenž zníval kdys.
Denně se propadá nějaká Atlantis,
nad zemí někdejší se brázdí vlny moře,
jež smetou úsměvy, jež smetou jas i hoře.
Denně se propadá svět nějaký a vzniká.
Kde jinde žili by mrtví než u básníka?

Viktor Dyk: Devátá vlna (1930)

George Inness – Štědrý večer, 1866

Prosinec

Jak je to dávno: bílé střechy,
pod prsty zlato na ořechy,
maminka sladké mandle krájí
a děti ani nedutají.

Tajemství patrně je tlačí,
stromek je svázán na pavlači.
Pak náhle jako o sklo mince
zazvoní zvonek. Tišší, tišší
je smutek vždycky při vzpomínce.

Čas letí prudce! Třeskni číší.

Jaroslav Seifert: Jaro sbohem (1937)

Sdílet