Slunce své napíná struny

Před jarem teplý den snivý,
svátek je v březnu slunný,
přes obzor do dálky sivý
slunce své napíná struny.

Prorvou jdem v rozjeté hlíně,
nad námi skály visí,
ve vlhkém hlubokém stíně
trochu již vůně se křísí.

Květin však viděti není,
mechy jen žluté, tak žluté,
žluté jen buky kol v snění,
v bezvětří, nepohnuté.

Nevzhlíží jaro se v řece, –
ač je den teplý a slunný,
neslyšet hudbu a přece, –
slunce své napíná struny.

Báseň Antonína Sovy Slunce své napíná struny pochází z období třetí básníkovy sbírky Soucit i vzdor (1894). Sám Sova ji nicméně uveřejnil až ve třetím vydání sbírky, které vyšlo jako součást básníkových spisů v nakladatelství Aventinum roku 1928. Právě v této době, při přípravě definitivní podoby svých děl, Sova mnohé sbírky doplňoval ve stejném čase vzniklé verše, které byly uveřejněny jen v časopisech nebo nebyly dosud vůbec publikovány.

V lyrické situaci, kterou báseň vytváří,  najdeme mnoho typicky sovovských znaků a motivů. Třeba časové zakotvení básně. Předjaří, doba přechodu a očekávání, obsahující v sobě tušené budoucí možnosti. Je tu také motiv kráčejících, ať už je lyrickým mluvčím básník nebo se jedná o jakousi kolektivní promluvu-sentenci. Přestože tak jde v prvním plánu o krajinnou lyriku, báseň naplňuje i symbolický potenciál a dá se obecně vztáhnout na mnohé lidské situace a usilování.

Sdílet