„A láska lásku časem nepochopí…“ – Sovova báseň pod drobnohledem

Báseň Meditace pochází ze sbírky Lyrika lásky a života z roku 1907, která obsahuje především intimní, milostnou a erotickou lyriku. Početné jsou tu básně, které sám Sova nazýval baladami a které v lyrické zkratce předvádějí vztahová dramata mezi partnery. Jiná čísla jsou povahy meditativní a reflexivní.

A láska lásku časem nepochopí.
Bolestí krutou vteřina se temní.
Zda vyjasní se? Louky, zdá se, vadnou.
Tma hrubých stínů osvětlením zjemní.

Žluť hájů plane … Pták se koupá v ní.
Je podzim krásný. Slunce plane kmeny.
Jdem do své meditace zabráni
v kraj životem i smrtí okouzlený.

Lze leccos nechápat … Háj zvadnul již,
však pták chce teprv zpívat … Slunce zašlo,
a my chcem někam přes hory a řeky,
my skrytě jdem, sta zvědavců nás našlo.

Mhy teplé modrý rozvěšují flór.
Jak listy žluté pod nohama chřestí!
Lze leccos nechápat … žal srdcí věřících
a srdcí ubitých zoufalé štěstí,

i to, že mroucí duše milovat
by teprv chtěla … Přisát se a vtělit
do atomů, jež hoří světlem dnů
a jimiž krok a úsměv žití přelít.
Báseň pod drobnohledem

Zvukový kód

Báseň je po stránce hláskové instrumentace opravdu výrazně prokomponována jak v horizontální, tak vertikální rovině. V první strofě dominují hláskové skupiny: as, ase, se, hojně je zastoupena samohláska i/í. Ve druhém verši explozíva t zvýrazňuje evokovanou emoci – krutá bolest.

Vertikálně upozorním alespoň na skupiny ase, stí, í a te, ou v první strofě, které se vyskytují v úhlopříčce pod sebou. Velmi časté jsou eufonické paralelismy, např. druhá strofa – druhý a čtvrtý verš. Eufonie je zde také často výsledkem opakování slov nebo aliterace. Na pomezí rýmu se dostaneme, zmíníme-li asonance a konsonance slov uvnitř veršů, např. své meditace, smrtí okouzlený či chcem někam.

V otázce rýmové charakteristiky si pozornost zaslouží především to, že v rýmovaných slovech převládá samohláska i/í. Markantní je to hlavně u prvních dvou strof, kde převaha i/í a spolu se souhláskou n pokrývá sedm veršů z osmi, a zejména v první strofě tato vysoká hláska, podpořena navíc kvantitou, zdůrazňuje její bolestné ladění. Hlásky i/í se pak vrací ve strofě čtvrté a páté, doprovázeny souhláskou t.

Syntaktický kód

K utváření smyslu básně silně přispívá i její syntaktická výstavba. V textu zřetelně převládají jednoduché věty, které představují samostatné výpovědi. Jsou k sobě přiřazovány bez spojek, čímž nabývají větší samostatnosti, a tedy i většího významového zatížení a sugerují dojem naléhavosti.

V prvních dvou strofách nenajdeme žádné souvětí (budeme-li pokládat zdá se za vsuvku), což souvisí s tím, že první sloka je jakýmsi úvodem do meditace, otevřením tématu a druhá pak načrtnutím přírodní scenérie. Lakonické výpovědi typu Je podzim krásný jsou dědictvím Sovovy impresionistické techniky, jejímž je právě takovéto přiřazování jednotlivých vjemů, jímž básník vyvolává dojem, náladu.

Od třetí strofy spolu s nástupem citového rozporu (vždy je tu nějaké „ale“, „však“ třeba skryté) se souvětí už objevují  – vždy souřadná s poměrem odporovacím mezi větami. Adverzativní větné vztahy v dlouhém souvětí Slunce zašlo, a my chcem…silně exponují naléhavost touhy po cestě, která dovede ke kýženému citovému naplnění, harmonii či utišení. Závěrečné asyndetické spojení silně zvýrazňuje bolestné poznání, že cíl cesty není dostupný.

V závěru básně se syntaktické výstavba výrazně proměňuje – posledních šest veršů tvoří dvě celkem rozsáhlá souvětí. Oproti prvním dvou strofám, v jejichž prvních šesti verších nacházíme devět samostatných hlavních vět, je to nezanedbatelná posun. Obsahem je tu opět, a to naléhavěji, bolestné konstatování milostného míjení, nemožnosti naplnění vztahu a výkřik touhy po změně. Přesahy zde exponují do počátků veršů závažná konstatování (by teprv chtěla, do atomů).

Důležitou roli ve zvýrazňování částí verše plní také slovosled a vytýkání, např. v druhém verši první strofy je oproti zcela neutrálnímu slovosledu podmět – přísudek – předmět (Vteřina se temní krutou bolestí) přesunutím předmětu na počátek verše zvýrazněno jádro výpovědi, tedy bolest. Častým prostředkem jsou zámlky – aposiopese. Tato záměrná nedořečenost zvyšuje citovou hloubku prožívání, emocionalitu reflexe a působí jako sémantický prostor naplněný bolestí a lítostí, zejména pak po refrénu Lze leccos nechápat…

Obrazný kód

Nemělo by cenu vypočítávat veškeré užité básnické figury a tropy. Upozorním jen na časté genitivní metafory (krok a úsměv žití) a pro Sovu tolik příznačné personifikace (mhy rozvěšují). Často se zživotňují abstrakta a objevují se metonymická pojmenování pro člověka – pojmy jako láska, srdce, duše (láska lásku nepochopí, žal srdcí, duše milovat by teprv chtěla) se do popředí staví citová stránka člověka a vztahy.

Světelný kód

Celým textem výrazně prostupuje polarita světla a tmy. Tma a světlo tu představují hodnotové sféry s významy negativní a pozitivní. Významná je už jen četnost výskytu slov, která tyto skutečnosti přímo nebo i nepřímo označují: temní, tma stínů, osvětlením, žluť, plane, slunce, hoří světlem. Konečně i slova jako úsměv a vadnutí spojujeme se světlem či tmou – úsměv bývá jasný nebo rozzářený, tam, kde zapadlo slunce, nositel životodárného světla, vše uvadá. Tma zde tady zastupuje bolest, žal, deziluzi, vadnutí jako ztrátu životních sil a perspektiv. Světlo pak štěstí, radost, smích, naplněný citový vztah a souznění.

Bylo by zajímavé sledovat, jakými významy tuto polaritu světla a tmy naplňují jednotliví básníci či básnické školy, zde jen tento postřeh. Zatímco Sova zůstává především ve sféře citové, na poli lásky a milostného vztahu (třebas povětšinou bolestného a nenaplněného), jež zakládají lidské štěstí a jsou pro Sovu smyslem a naplněním života. Karel Hynek Mácha tuto složku překračuje a jde přímo k metafyzickému problému bytí, k definitívě naší konečnosti a hrůzy z ní.

Kompoziční kód

Při popisu kompoziční výstavby básně se opět projevuje její hlavní výstavbový a jednotící princip: paralelismus.

První strofa tvoří jakýsi úvod s vymezením tématu. Úvodní verš celé básně lze označit za jakési motto či poetickou sumarizaci tématu (A láska lásku časem nepochopí), tedy nesoulad citů, zklamání v lásce, partnerský neúspěch a nepochopení, které přinášejí bolest a deziluzi, zasahující každou vteřinu. Bolest zde drobí čas na mučivě prožívané okamžiky. Užitím otázky ve třetím verši se mluvčí obrací především sám k sobě (nejde v první řadě o řečnickou otázku), vyjadřuje nejistotu, pochybnost o možném překonání současného stavu. Kde hledat utišení před bolestí, zkonejšení než právě v přírodě a v jejím jasu.

Ve druhé strofě je v prvních dvou verších načrtnuta podzimní scenérie s důležitými motivy háje, ptáka a slunce. Vše je zde pozitivní, zalité sluneční září, vše plane a pták se opájí touto krásou. Zbylé dva verše prostupuje motiv cesty, chůze krajem. Lyrický subjekt se ponořuje do reflexe, ale není osamocen. Podmětem je my, jež může znamenat oba partnery, ale také kolektivní my – množinu všech zklamaných. V textu není ani jednou užito zájmeno já, podmět či sloveso v první osobě, čímž je výrazně vytčen obecně lidský význam a dosah celé básně.

Počátečním povzdechem třetí strofy (Lze leccos nechápat…) se zvýrazňuje vnitřní monolog a opět se ozývá disonance. Podzimní příroda je zde kontrastem k předešlé; krajina se náhle proměnila (Háj zvadnul již… ; Slunce zašlo…). Užití dokonavých sloves rychlost této proměny jen zesiluje. Totožné motivy – háj, slunce, ale s výrazně negativním určením uvadnutí a západu. Rozpor postihuje i motiv ptáka a jeho touhy zpívat. Stejně jako pták, i subjekty se chtějí vzepřít tomuto skutečnému i obraznému západu slunce (nadějí) – třetí a čtvrtý verš představují touhu po cestě, úniku, který však není možný.

Strofa čtvrtá začíná opět krajinným výjevem, kde přírodní skutečnosti jsou už přímým zpodobněním smutku a bolesti lyrického subjektu – mhy rozvěšují flór a listí nešustí, nýbrž přímo chřestí, tedy vydává nepříjemný zvuk bodavého, drásajícího pocitu. A znovu mučivá reflexe (Lze leccos nechápat…), že vše přichází pozdě, že lidé se ve svých citech, v lásce neustálé míjí (paralela k motivu ptáka). Toto konstatování se přelévá do strofy závěrečné, která vrcholí naléhavým přáním, bolestným výkřikem touhy po ulpění, po transformování se v okamžiky, které byly šťastné, kdy subjekt miloval a především byl milován.

Závěrem ještě upozorním, že některé motivy v básni stojí na pomezí symbolu. Například motiv cesty, chůze jako vyjádření touhy po uskutečnění životních, citových i duchovních potřeb. Obdobně motiv uvadaní luk, západu slunce jako skomírání životních a milostných nadějí. Připomeňme si třeba jenom začátek slavné básně Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy? (Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo…). Motiv ptáka můžeme zase vztáhnout k představě básníka-pěvce.

Sdílet