Tábor
Husitské město Tábor představuje na básníkově životní cestě spíše kratší zastavení. Roku 1879 přestupuje sice Sova do kvarty zdejšího reálného gymnázia, jenže onemocní a většinu roku proleží doma v Lukavci. Čtvrtou třídu pak opakuje v Písku. V jihočeských Aténách absolvuje i další třídy a roku 1885 tu maturuje.
Tábor se ale zapsal trvale do básníkovy paměti jednou významnou událostí. Na mysl mladého Antonína Sovy výrazně zapůsobila první návštěva tohoto města. Uskutečnila se 26. srpna 1877, když společně s otcem a rodinným přítelem, nadlesním Bártou cestovali na slavnostní odhalení Žižkova pomníku.
„…pak jsme procházeli v průvodu ulicemi a tu na mne podivným dojmem působily úzké staré domy, ulice pražská, jíž jsme šli a pak náměstí, kde jsme se v masách řadili kolem pomníku; vše to stačilo, abych stále jen pomýšlel na to, že tu Žižka a jeho bojovníci žili, že tu obývali, že po těch místech chodili. Bylo mi únavno při slavnostní řeči, jež trvala dlouho a zdála se nekonečná v plné sluneční záři. Konečně bylo po slavnosti, účastníci s hudbami se počali rozcházet. Nevím, kdo řečnil, nepamatuji se. Ani nevím, kde jsme to obědvali, zda na Střelnici neb v jiné místnosti, ale pamatuji, že hostince byly nabity, všude se jedlo a pilo a i my jsme někde jedli slavnostní oběd, předem objednaný. Nebylo mnoho času na výklady. V hostinci ještě kdosi řečnil o táborské slávě a o pozdějším úpadku, jakož i o nynějším vzkříšení. Bárta měl zrovna tak času vyvésti nás ke Kotnovu, dolů ke koželužnám k Lužnici a již nastal čas, abychom zapřáhli a vraceli se k domovu.“
Táborské kraje
Přec jsou jen chudé Táborské ty kraje,
však mám je rád až k smrti neskonale,
hor mírné pásmo ve slunci tu hraje,
a žloutne obilí již skorem zralé,
u silnic v lesích milíř šerem hoří,
a pošta jede truchlivými lesy,
hajnovny nízké v mladých buků moři
kdes leží v dříví nakupené směsi,
jsou města malá, zapadlá a skrytá
pod lesy mhavými, kde soumrak dýmá,
cimbuří hradů sbořených tě vítá,
a sláva Žižky v každém koutě dřímá.
Z mého kraje, 1893
Patřila jenom vskutku sem, poblíž zubaté brány města, odkud byl úchvatný pohled na vše, co bylo staré, klidné, po božích bojovnících omšené. Jihočeské město s otřískanými branami, věžemi a valy uschovalo si stále pyšnou svou polohou kouzlo něčeho dávného, bývalého, zaniklého, ale nemělo již vzhledu vzdorného hnízda podivně a mohutně romantického, přechovávače rebelů a schismatiků, Adamitů, Novokřťenců, a, jak Aeneáš Sylvius ve svém římském rozhorlení řekl: hnízda kacířského, synagogy Satanovy.
Snílkové ze všech končin vlasti vážili sem cestu, zahaleni v rozvláté plaidy, stávali tu bez hnutí jako kamenné sochy, neslyšeli ničeho kolem, zadíváni na překvapující podrobnosti černými zdmi prorvaných, zelených, srázných úbočí, řítících se dolů k řece Lužnici.
(…)
Teď, jako by tu na místech kdysi tak pohnutých všecko více jen snilo. Tichá melancholie pronikala kouty města, tu a tam uchované bašty, štíty, arkýře, ozubí, zdi. Mnohé mluvilo již nesrozumitelnou řečí nemajíc účelu, jenom memento slavných dob.
Tóma Bojar, 1910
Hrad Kotnov v Táboře
Pohled na Tábor přes rybník Jordán v roce 1937 – Foto: Fotohistorie.cz
