Poslední prosincové dny, to je doba bilancování i předsevzetí. Co se nám povedlo a co ne, koho jsme poznali a kdo se s námi bohužel rozloučil navždy. Někdo se chystá sportovat, někdo se bude pilně učit cizí jazyk a jiný zas bude víc číst, nebo dokonce sepíše svou vlastní knihu.
Dekadence, symbolismus, secese… umělecké směry, pro něž je příznačné téma nálady, krajiny a vůbec přírody a člověka v jejich vnějších i hlubinných souvislostech. Není proto divu, že podzim a podzimní krajinné scenérie jsou v poezii i náladové krajinomalbě přelomu 19. a 20. století jako doma.
V osobě a díle Antonína Sovy se vlivem básníkovy povahy, jeho životních osudů a dobového uměleckého kontextu spojují různé hudební roviny a prvky. Literární vědci hovoří o „hudebnosti“ a „melodické kráse“ jeho poezie a řadí Sovu vedle Máchy k básníkům nejvíce se zasluhujícím o zhudebnění českého verše. Muzikologové zase spatřují v Sovových básních inspirační zdroj mnoha vokálně-instrumentálních skladeb.
Báseň působí jako celek. Přesto je dobré podívat se občas pod pokličku básnického jazyka. Právě rozborem stavby básně si člověk uvědomí, že není jen spontánním výtryskem talentu od Pána Boha, ale záměrnou umělecko-řemeslnou činností. Tvůrce text usilovně komponuje, hledá ta nejlepší slova, snaží se o ještě působivější básnický obraz… zkrátka obrušuje a cizeluje surový drahokam do podoby lyrického briliantu.
