Masaryk (nejen) u Sovy

Jak už to tak bývá zvykem, v přelomových chvílích národa se vždy hojně využívají nejrůznější národní mýty a emblémy a také se často nové mýty tvoří. Nejinak tomu bylo při a po vzniku Československa.

Už válečná doba přinesla nejen u Sovy návrat k národní minulosti, či lépe k obrazu minulosti, jak jej hezky vymalovalo národní obrození. V dobové literatuře i publicistice se to hemží mytologizovanými postavami, kolektivy, událostmi a místy, jako je např. sv. Václav, Karel IV., J. Hus, J. Žižka, J. A. Komenský, husitské války a husitská vojska, stavovské povstání a jeho krvavé vyústění, Praha (Pražský hrad, Vyšehrad), Tábor, Blaník a blaničtí rytíři a tak dále. Zároveň se tu už formuje nová národní mytologie, která si své hrdiny bere z celého národně osvoboditelského hnutí – Tomáš Garrigue Masaryk, odboj, české legie na Rusi.

Antonín Sova oslavuje Masaryka v básni k jeho sedmdesátým narozeninám nazvané Medailony věčnem ražené ze sbírky Jasná vidění (1922). V tomto textu je náš první prezident přiřazen právě do společnosti některých výše zmíněných národních velikánů. Mluvčí básně k prezidentovi adresně a velmi vzletně promlouvá a vyjadřuje svůj obdiv k jeho osobě a činům, stejně jako svou vděčnost a úctu. Masaryk je vnímán jako dovršitel veškerého usilování předchozích generací, jako naplnitel nejvyšší vlastenecké touhy stejně jako i mstitel „spravedlivé odplaty“. Výrazná glorifikace, až apoteóza Masaryka vrcholí v tomto vyznání: „Já v tobě však vidím odhmotněného posla božího“.

Evropane, světový duchu, jenž k věčnu až pohlížíš.
Neboť z každého předchůdce legendárně velkého
podědils něco vznešených znaků ušlechtilé krve.
Jenom tak státi jsi moh’ v čele nesmrtelného tažení.

Antonín Sova, Medailony věčnem ražené, Jasná vidění, 1922

Tato Sovova báseň se svým obsahem i jeho pojetím vřazuje do proudu dobové oslavné poezie, která spoluutvářela jakýsi masarykovský „mýtus“ a ustavovala jeho příznačné prvky. Je zajímavé pozorovat, jak je toto téma u básníků různých generací či tvůrčího naturelu ztvárňováno v podstatě obdobně. Masarykovské verše tak najdeme vedle jiných „větších“ či „menších“ básníků například ve sbírkách R. Bojka (Na tichém ostrově, 1929), A. Heyduka (Slovensku, 1919), A. Klášterského (V záři svobody. Zpěvy nadšení, stesku a naděje, 1923), P. Křičky (Hoch s lukem, 1924), F. Píseckého (Když tekla krev, 1919), F. S. Procházky (Nové hradčanské písničky, 1924), J. Rokyty (Písně osvobozeného otroka, 1919) nebo K. Tomana (Stoletý kalendář, 1926).

Masaryka oslavuje dokonce i příslušník gellnerovské generace Josef Mach svými verši ze sbírky Americké verše z doby válečné 1914–1919 (1924). I zde je Masaryk ztvárněn jako silný vůdce národa, jako dědic nejlepších národních tradic kolektivních i individuálních – statečnost a bojovnost husitských vojsk, Husova moudrost a odvaha, Havlíčkova nekompromisnost a energická práce aj. – a vytváří se monumentalizující portrét jeho osoby i činů. Z vůdce se stává mesiáš českého národa.

To byl náš český kovář Masaryk. Dobrou měl kovadlinu
a kladivo pádné. Byl dobře připraven k dílu.
Vždyť tolikrát v poctivé práci pro svoji domovinu,
i když byl nechápán zkoušel svou zručnost a sílu.
…
Pracoval nocí i dnem a neztrácel odvahy, víry
v době, kdy číhaly na nás smrt, mdloba a zánik.
Z dobrého kovu, jejž nesl si v srdci z vlasti v svět širý,
ukoval ztracené klíče, jimiž se otvírá Blaník.

Josef Mach, K Masarykově sedmdesátce, Americké verše z doby válečné 1914–1919, 1924

Sdílet