V podvečer

Žloutnoucí zahrady u bílých vil
zralými jablky voní.
Večer se pod strání objevil,
smráká se, klekání zvoní.

Mlýny pod sebou v údolí
zatichly u potoků,
zrudl háj bukový na poli,
zdola ni šumu ni kroku.

K háji hejno jen koroptví
letem bouřným se nese.
Střelné rány blesk krvavý
prosvítil tajemno v lese.

Báseň V podvečer z posmrtně vydané sbírky Hovory věcí (1929) pochází ze Sovova závěrečného tvůrčího období, v kterém básník tvořil mistrné verše plné konkrétních přírodních prvků a jevů a zároveň verše s výrazným existenciálním laděním. Do přírodního kontextu jsou totiž často vsazeny meditace lyrického mluvčího o životě nebo smrti, takže uvedené přírodní skutečnosti tyto reflexe svou obecnou lidskou symbolikou zintenzivňují a naopak dané reflexe zpětně značně „zabarvují“ tyto krajinné obrazy existenciálními významy.

Avšak i téměř nereflexivní, výrazně impresní výjevy tyto významy často prostředkují. Tvůrčí subjekt v takovýchto scenériích totiž hromadí skutečnosti, které mají podobné konotace, a tím buduje výsledný smysl básně. Názornou ukázkou tohoto postupu je i báseň V podvečer.

V první sloce jsou tematizovány závěrečné fáze dvou přírodních cyklů – podzim (vegetační útlum a zrání – žloutnoucí zahrady, zralá jablka) a večer (smráká se, klekání). Do popředí je zde však spíše vytčena procesuálnost, což souvisí se snahou zachytit atmosféru chvíle (viz i užívání převážně přítomného času).

Ve druhá sloce je pak zdůrazněna ukončenost určitých aktivit i dějů (konec lidské práce – mlýny zatichly, západ slunce – zrudl háj) a celá krajina je „ponořena“ do ticha.
Ve třetí sloce se ve vizuálním poli objevují jediné živé bytosti – hejno koroptví. Ty jsou nositelkami jediného explicitního, přítomného fyzického pohybu (letí), což s sebou nese konotace pohybu, cesty. Daná „poklidná“ situace (ticho) je narušeno náhlým zvukem (střelnou ránou). Tato skutečnost se sice nevzdaluje od svého reálného východiska (lov), ale její konotace (smrt) se vřazují do budovaného významového kontextu končení, zanikání. Existenciální významy jsou také implikovány výpovědí, že tato rána prosvítí „tajemno v lese“, což sice opět není v rozporu s realitou (záblesk výstřelu), ale v daném kontextu to také poukazuje k temnotě, tajemství, neznámu, které je se smrtí spojeno.

V básni jsme tedy svědky postupného pohybu od věcného významu směrem k významům dalším, aniž by však tyto další významy převládly a prezentovaná empirická skutečnost se stala převážně či zcela symbolickou. Tato dvojznačnost, dvojdimenziálnost Sovových veršů je vedle jiných kvalit zdrojem jejich nevyčerpatelné krásy, a tedy i životnosti pro další a další generace čtenářů.

Sdílet