Verše silvestrovské a novoroční

Ať tak, či onak, konec roku je vždy zlom. Často finiš a často začátek nějaké cesty. Zamyšlení, vytyčování nových životních směrů i předsevzetí a přání patří k novému roku také v české poezii. Tak alespoň čtyři kousky napříč naším novodobým básnictvím.

Novoroční sen

V lesích jel jsem hlubokých,
byla noc a všude sníh,
smutno bylo, kam jsem zřel,
les jen dýmal a se tměl.

Čekal jsem již rána vzmach,
jak se vznítí v korunách,
a jímž počne Nový rok
hluboký svůj světlý tok.

Zlatožluté mlhy dech
jak by přelít’ po stromech,
ale zase starý stín
kýval smutně z doubravin.

A já mnil jsem znaven již,
že den váhá jíti blíž,
a že zemřel v bezdna tmách
krvavý a v mrákotách.

A že již se nevrátí
do polí a souvratí,
a že nevrátí se zpět
láska v starý, mroucí svět.

A že všecko zhyne v mžik,
co snil člověk, smrtelník,
v ledném hrobě mrtvou tmou
vše se srovná najednou.

Ale náhle v zlatu par
oblohy pruh šedý, stár,
nového dne tichá zvěst,
zablýsk’ náhle ve sklon cest.

Nádherný a skvoucí den
rozkvet, jako z bílých pěn
lesy v kraj se dívaly,
dýmaly a zpívaly.

Novým hymnem lidských snah
zdál se svítit slunce prach,
trysk’, jak ze dna bolesti
sen by vstával o štěstí.

Antonín Sova, Květy intimních nálad, 1891

Clark Greenwood Voorhees, Winter Moonrise, 1912

Balada novoroční

Zas nový rok – to do tmy skok!
Clown věru lepší neudělá.
Na stranu klobouk, ruku v bok,
ať pořádná je z toho mela!
Evropa hledí na nás celá,
vždyť sama s námi skáče též,
pst! – dvanáctá juž krajem zněla:
Kdo nedopil’s, teď dopít spěš!

Sta rubínových v číši ok
a na rtu píseň, filomela,
a s dobou vždycky krok a krok,
jak peruť její zašuměla.
Nechť mysl chabnoucí se chvěla,
vždy hřebce času za otěž
dovede chytit ruka smělá –
Kdo nedopils, teď dopít spěš!

Tak vítán buď nám nový rok,
v něm práce – soumar, píseň – včela;
žij v slunci orel, v prachu mlok,
v terč pravdy vnoř se vtipu střela,
ať žertem zmizí vráska s čela!
Ty rychle na džbán zaklepeš
a blázen mní, že hřmí to děla –
Kdo nedopil’s, teď dopít spěš!

Poslání

Dvanáctá v skutku zahučela,
pod hukem jejím chví se věž,
než z číše duch a duše z těla,
kdo nedopil’s, teď dopít spěš!

Jaroslav Vrchlický, Moje sonáta, 1893

André Brouillet, Suzanne et les vieux messieurs, 1890

Sylvestrovská elegie

Zas rok jeden zmírá. Člověk zří, jak stárne,
mrzoutství a skepse stává se mu zvykem.
Vyhýbá se lidem, ví, že je vše marné,
nejlépe se ještě baví s pohrobníkem.

V plamen kamen hledím. Kavalkáda pestrá
upomínek starých před zraky mi letí,
jak jsme bouřívali kdysi na Sylvestra,
když jsme byli asi osmnáctiletí.

Myslili jsme tehdy: Celý svět nám patří,
k půlnoci když číše k přípitku jsme vznesli,
každý z nás byl básník, každý z nás pil za tři,
druhu druh jsme v náruč a pak pod stůl klesli.

Krásná doba básní, písní, pitek, lásek!
Volný byls jak pták a starost neměls jinou,
než kde rychle novou sekeru bys zasek
nebo proslavil se jinou oslovinou.

Krásná dobo květů, přátel, snů a číšnic,
kde je verš, jenž všechnu bizarnost tvou poví?
Nerozvážlivostmi vesele se pyšníc
mládí v třesku sklenic vítalo rok nový.

To vše už je dávno. Už to pravda není.
Kde je verš, jenž pěl by o tom elegii?
V plamen kamen hledím v tichém zamyšlení,
zatím co zas jeden starý rok v dál míjí.

Já jsem taky starý. Vše je staré vlastně.
Nadšení už dávno vychladl žár mocný.
Květy nevoní mi, více nežli básně
plní teď mou duši spolek výpomocný.

Srdce už je zdrávo, (všechny žhoucí plamy,
jež v něm plápolaly, ztišily se totiž
během doby šťastně) pouze s ledvinami,
když rok nový slavím, mívám občas potíž.

Kde jsou dávní druzi? Zmizeli mi v dálce
rozmeteni vichrem do všech úhlů světa.
Shnili v úřadech či padli v této válce,
která, jak jest známo, trvá už tři léta.

Kam se podělo vše? Kde jsou ony číše,
z kterých jsem kdys píval? Kde slova těch písní,
které jsem kdys zpíval? Marně ret můj tiše
zanotovat chce je – hlas se v hrdle tísní.

V plamen kamen hledím. Čas utíká krásně,
nutno skončit toto rozjímání noční.
Chop se, brachu, číše ku konci své básně
a sám sobě připij v noci novoroční.

Josef Mach, Na obou polokoulích, 1918

Stanislav Feikl, Ranní panorama Prahy, kol 1920

Do nového roku

Republiko co ti přát?
Co bys sama chtěla?
Duši rač ti Osud dát
do chorého těla –

potom cestu upravit
s milníky a směrem
abys znala, kam dojít
vždycky před večerem –

po pravé i levé straně
stromů řad, kam na větve
věšela bys odhodlaně
žravé výtečníky své.

Josef Svatopluk Machar, Na okraj dnů, 1935

Sdílet