Životní pouť básníka Antonína Sovy
Antonín Sova nikdy netvořil svou poezii. Žil ji. Tu je celý trpící a bojující člověk, tu je vizionář, jenž utíká před skutečností svou osobní i dobovou na zarathustrovské hory snů, tu je o svou rasu se chvějící Čech a srdce skloněné nad moderními sociálními pekly, tu je i apoštol zítřků a karatel dnešků, ale je tu i bojovník za vlastní vnitřní dokonalost, hledač krásy a harmonie, k níž tak úporně se prodírá ve svých posledních knihách.
V krajině dětství
Osudy básníka Antonína Sovy se začaly psát 26. února 1864, kdy se narodil v Pacově, v malém městečku na pomezí Vysočiny a jižních Čech. Básníkův otec Jan zde byl učitelem a tady taky potkal svou budoucí ženu Josefu Skalickou, která sem jezdila z Vodňan na prázdniny. V roce 1866 se mladá rodina stěhuje do Lukavce, vesničky vzdálené asi 13 kilometrů od Pacova. Jan Sova získal v místní škole lépe honorované místo učitele a později se stal i jejím ředitelem. Vedle prvorozeného syna měli Sovovi ještě další čtyři děti, dospělosti se však dožila jen básníkova o šest let mladší sestra Marie.
Náměstí a škola v Lukavci, kde Antonín Sova s rodinou bydlel
Bylo tehdy v Lukavci po velikém požáru, když od pacovské strany se přikolébal selský žebřiňák a přivezl chudoučké svršky a paní s průsvitnou, bledou tváří, která chovala na klíně malého hošíka. Nový pan řídící se nemohl ihned nastěhovat do školy, která byla ten Čas útočištěm vyhořelců, pro první dva roky nalezl se svou rodinou přístřeší v zámeckém altánku – Hříbku.
Ladislav Stehlík, Země zamyšlená
Lukavecká léta jsou pro Antonína Sovu velmi podstatná. Vnímavý a citlivý chlapec prožívá všechny radosti a starosti dětství intenzivněji než jeho vrstevníci. Na dlouhých procházkách s otcem poznává faunu i floru tohoto drsného kraje, všímá si mezilidských vztahů a nelehkých sociálních poměrů obyvatel. Rodný kraj a jeho příroda se stanou později jednou z podstatných oblastí Sovovy tvorby.
Na studia
Nižší třídy základní školy absolvoval Antonín Sova v Lukavci. Byl nadaný, učení mu šlo snadno, a tak rodiče v roce 1876 rozhodli, že půjde studovat gymnázium. První tři roky strávil v Pelhřimově. Tuto dobu poznamenala velká rána. Dne 18. září 1878 zemřela na tuberkulózu Sovova maminka Josefa. Bylo jí pouhých čtyřicet let. Antonín Sova se s maminčinou smrtí vyrovnával velmi pomalu a těžce, jak o tom svědčí ohlasy této události v mnoha jeho básních i prozaických textech.
Na spolužáka primána Sovu se proto dobře pamatuji, poněvadž jsme tehdy bydleli v jednom domě v Pelhřimově (u Aloise Štěpánka, kováře). Byl to studentík velice snivý a citlivý – stýkali jsme se denně, a jako dnes ho vidím, jak často sedával v koutku na svém kufru, a se slzami v očích čítával dopisy od své matky, tehdy již velmi churavé, o jejíž život se tolik bál.
Ze vzpomínek Josefa Smrčka, řídícího učitele v Hořepníku
Z tercie pelhřimovského gymnázia přestupuje mladý student v roce 1879 do kvarty reálného gymnázia v Táboře. V husitském městě ale dlouho nepobyl, onemocněl a musel téměř celý školní rok strávit doma v Lukavci. Zdravotnímu stavu nepřidaly ani rodinné poměry. Jan Sova se totiž v lednu 1879 znovu oženil, vzal si pětadvacetiletou vdovu Sabinu Lebrlovou. Sova otcovo nové manželství neschvaloval a dával to značně najevo. Vztahy otce a syna byly pak až do smrti macechy v roce 1893 značně napjaté.
Josefa Sovová, maminka Antonína Sovy
Jan Sova, otec Antonína Sovy
Byl to hoch as 15letý, na svá léta velký, štíhlý, něžného dívčího vzezření; hned od prvého pohledu vystihla jsem celou jeho pohádkovou duši; tklivé modré oko vždy do dálky hledíce připomínalo mi bratra Vrchlického, čímž zájem můj pro něho vzrůstal a změnil se časem v hluboké, oddané přátelství, když poznala jsem jeho povahu, zlaté srdce a vzletnou jeho duši.
Ze vzpomínek Jany Neckářové, rozené Frídové
Maturitní fotografie Antonína Sovy
Od roku 1881 studuje Sova na gymnáziu v Písku, který byl tehdy studijním a intelektuálním střediskem jižních Čech. Seznámil se zde s básníkem Adolfem Heydukem, který mu neváhal pomoci s umisťováním veršů a později i se sháněním místa v Praze. Sova hojně píše verše a publikuje je ve studentských časopisech. Používá pseudonym Ilja Georgov – podle makedonského studenta, který před ním obýval stejný byt a zvěčnil se zde vyrytím svého jméno – a Valburga Turková. V celonárodním tisku nacházíme Sovovu báseň poprvé 14. září 1883. Jedná se o báseň Zase básní. Následující roky se pak Sovovy verše objevují pod uvedenými pseudonymy ve Světozoru, Ruchu, Lumíru nebo Květech. Svá středoškolská studia zakončil Antonín Sova maturitou v červenci 1885.
Sen o Praze
Po maturitě pomýšlí Antonín Sova na vysokoškolská studia v Praze. Finanční poměry rodiny ale nebyly dobré, a navíc otec slíbil přispívat Sovovi jen tehdy, pokud bude studovat medicínu. Ta mladého básníka nelákala. Vydal se tedy do Prahy na vlastní pěst, jen s několika doporučeními od Adolfa Heyduka. Zapsal se na práva a začal se probíjet neveselou realitou nemajetných studentů. Živoření se však brzy ukázalo jako nesnesitelné. Před Vánocemi se vrací zpět do Lukavce rozhodnutý co nejdříve se v Praze zase uchytit.
Do města sta věží přijíždí opět až na podzim roku 1886. Díky přímluvě Jaroslava Vrchlického dostal místo v redakci Ottova slovníku naučného, kde řadil jednotlivá hesla. Zaměstnání mu poskytovalo sice malý, ale stabilní příjem a poznal zde přírodovědce Antonína Štolce, který se stal jeho celoživotním blízkým přítelem. Na jaře 1887 je ze slovníku propuštěn. I podruhé pomůže Vrchlický a Antonín Sova nastupuje u pražského magistrátu jako protokolista zdravotního referátu. Ve spisech úřadu se denně setkává s mnoha případy lidské bídy a utrpení, což ještě více prohlubuje jeho sociální vnímavost.
Po práci se Sova intenzivně věnuje literární činnosti a pilně čte soudobé zahraniční autory, jako byli I. S. Turgeněv, F. M. Dostojevskij, L. N. Tolstoj, F. Coppée nebo A. Garborg. Aktivně se zajímá o společenské a kulturní otázky. Společně s dalšími spisovateli zakládá v roce 1887 Máj, spolek českých spisovatelů beletristů. Stává se členem Umělecké besedy a od roku 1890 je jejím knihovníkem. Někdy v roce 1887 se seznamuje s Františkem Xaverem Šaldou. Tady jsou počátky celoživotního přátelství básníka a našeho předního literárního kritika.
Spolek Máj ve Slaném roku 1890 na premiéře dramatu V. V. Štecha Zlatý déšť
Bouřlivá a plodná 90. léta
Rozbít pouta. Vyrazit z klece. Pustit vzduch všemi okny do té hniloby rakouské i evropské. Chtít nápravu najednou, hned, na této zemi, svým odsudkem a negací ironickou vyprovokovat dnešek, přetvořovat a hledat tak lepšího muže a ženu. Ty propasti nebyly jenom ve mně a v nás, podmiňovalo je kulturní ovzduší, přenášely se na lidi, do jejich uspěchané beznadějnosti, v stálém tušení okamžiků lepšího řízení světských věcí.
Antonín Sova, Zpovědi českých básníků a kritiků – Literární svět, 1927
Devadesátá léta, to je doba politického i uměleckého kvasu, doba nadějí, stejně jako doba deziluze. Nastupující mladá generace má jiné touhy a ideály než generace otců, vycházející z nadosobní ideje národního kolektivu. V polemikách i střetech se probojovává nové pojetí politické práce, nové chápání národní svébytnosti a také představa umění, které je oproštěné od všech mimoestetických účelů.
Antonín Sova a jeho literární přátele stojí ve středu tábora usilujícího o nové pojetí tvorby a osobnosti tvůrce. Zápas o moderní umění se vede jak na stránkách tehdejších kulturních periodik, jako byly Literární listy nebo Rozhledy, tak vlastnímu díly. Veškeré snahy mladých umělců vrcholí v Manifestu české moderny, který vychází v říjnu 1895 v revui Rozhledy a programově formuluje jejich umělecké i politické požadavky. Manifest stylizoval Josef Svatopluk Machar a Šalda jej doplnil o politické a sociální otázky. Vedle autorů najdeme pod manifestem podpisy Antonína Sovy, Viléma Mrštíka, Otokara Březiny nebo Josefa Karla Šlejhara.
Toto období je u Antonína Sovy i ve znamení usilovné tvůrčí práce, jejímž výsledkem je hned sedm básnických sbírek a jedna kniha povídek. V roce 1890 vychází první Sovova sbírka Realistické sloky, která se svým názvem hlásí do realistického tábora. Hned následujícího roku pak vydává mladý autor Květy intimních nálad, kde se představuje jako svébytný autor přírodní a náladové lyriky. Své postavení významného básníka nastupující generace pak stvrzuje třetí sbírkou, Z mého kraje, vydanou roku 1892.
Antonín Sova na konci 90. let
Čtvrtá sbírka, Soucit i vzdor z roku 1894, představuje mezistupeň mezi Sovovými impresionistickými verši a symbolistickým ztvárňováním skutečnosti některých pozdějších sbírek. Blízko dekadentní poetice je Antonín Sova ve Zlomené duši (1896), v jakémsi rozjitřeném monologu senzitivního „hrdiny“ své doby. Ve sbírce Vybouřené smutky z roku 1897 zase prezentuje patnáct mistrovských básní rozjitřeného sociálního symbolismu. Na podzim téhož roku se Sova stává známým po celých českých zemích skladbou Theodoru Mommsenovi. Tvůrčí žeň předešlé i této doby doplňuje ještě Próza (1898), což je souborné vydání prozaických textů, uveřejňovaných v časopisech již od roku 1889. V devadesátých letech však už zároveň vzniká féérická, přírodní a milostná lyrika sbírky Ještě jednou se vrátíme (1900) i monumentální symbolické skladby Údolí Nového Království a Příchod Proroků, které tvoří samostatné oddíly prvního vydání uvedené sbírky.
Manželství
Přelom století zdá se být pro Sovu lidsky šťastným obdobím. V roce 1898 získává místo knihovníka městské knihovny pražské, což sebou přináší i lepší plat a vyhlídky na služební postup (Sova se později stal ředitelem knihovny). V této době se také seznamuje s krásnou Marií Kovaříkovou, kterou si v listopadu 1900 bere za ženu. Líbanky v létě 1901 trávili mladí novomanžele v lukaveckém hříbku a v říjnu se jim narodil syn Jan.
Antonín Sova se synem Janem a manželkou Marií
Snad i proto, aby více zajistil rodinu, přiklání se Sova k lépe honorované próze a píše Ivův román (1902) a Výpravy chudých (1903), podstatná díla pro vývoj naší lyrizované prózy. V roce 1903 vydává také rozšířenou reedici své první povídkové knihy s názvem Povídky a menší črty. Svou románovou trojici uzavírá pak na sklonku desetiletí románem Tóma Bojar (1910).
|
Osobní štěstí je ale příliš křehké. Věkový rozdíl mezi manželi a z něj plynoucí odlišné představy o vzájemném soužití vnáší do vztahu nesoulad. Mladá dívka by ráda žila rušným společenským životem, kdežto Sova je připoután k úřadu a po práci se ještě pilně věnuje dalšímu „úvazku“ – literatuře. Rozpad manželství je dovršen kolem roku 1905,přestože i nadále žijí manželé ve společné domácnosti a jejich svazek je formálně rozveden až roku 1921.
Drásavé verše Lyriky lásky a života (1907) a některé povídky souboru O milkování, lásce a zradě (1908, 1909), které vytryskly z milostné deziluze a bolesti nad rozpadem manželství, intenzivně jitří srdce i dnešního člověka. Moment citového zklamání se bude v Sovově tvorbě stále vracet a básník musí zas a zas svádět zápasy se smutkem. Snad ale bylo této rány třeba k tomu, aby Sovovo dílo obsáhlo skutečně celého člověka v jeho erotickém, rodinném i kolektivní rozměru, aby v něm byl skutečně až na dřeň prožit klad i zápor, okamžik i epocha, beznadějný smutek i stále se obnovující naděje.
Ještě před Lyrikou, na sklonku roku 1902 vydává Antonín Sova lyrickoepickou skladbu Balada o jednom člověku a jeho radostech (s vročením 1903). Toto dílo doprovodil svými ilustracemi František Kupka. V roce 1905 pak vychází trojice epických skladeb Tři zpěvy dnešků i zítřků a koncem téhož roku sbírka Dobrodružství odvahy (opět s vročením do roku následujícího). Básnickou tvorbu prvního desetiletí uzavírají Zápasy a osudy (1909, s vročením 1910). V nakladatelství Hejda & Tuček je zahájeno vydávání prvních sebraných spisů Antonína Sovy. Úvodní svazek Kniha prvního zaslíbení přinesl reedici prvních třech básníkových sbírek, které autor pro toto vydání nově koncipoval, a soubor První verše meditační, obsahující básně z let 1883 až 1888.
V zajetí nemoci
Desátá léta představují pro Antonína Sovu martyrium bolesti fyzické i duševní. Začínají se naplno projevovat příznaky tabes dorsalis, pozdního projevu prodělané syfilidy. Léčba ani návštěvy lázní nepomáhají. Choroba vede k poruchám chůze a citlivosti dolních končetin, takže je básník později stále více poután na kolečkové křeslo. I proto v roce 1908 rezignoval na post knihovníka Umělecké besedy a během světové války výrazně omezuje i své návštěvy Městské knihovny.
Přes neveselou zdravotní i rodinnou situaci vydává počátkem druhého desetiletí dvě umělecky cenná díla. V roce 1912 je to nové vydání sbírky Ještě jednou se vrátíme, které doznalo podstatných kompozičních změn a bylo rozšířeno o celou řadu básní. A rok na to je to zcela nová sbírka Žně (1913), v níž se objevují vitalistické tendence.
Antonín Sova na počátku 10. let
|
První světová válka prohlubuje básníkovu životní skepsi. Svou tehdejší tvorbou chce český národ povzbudit. Publikuje proto řadu vlastenecky laděných veršů, které na konci války vydává ve sbírce Zpěvy domova (1918), anebo se usiluje o smířlivý pohled na svět, jako v novoklasicizující a dodnes vydávané próze Pankrác Budecius, kantor. Vychází také soubor jeho epiky, Kniha baladická (1915), a veršovaná pohádka O vysvobození prince Jirky (1916).
Za první republiky
Vznik samostatné republiky znamená zhmotnění snu mnoha předcházejících generací. V atmosféře nadšení a radosti se do budování samostatného státu zapojuje po svém i Antonín Sova. Píše nejen řadu rétorických a apelativních básní, které nacházíme ve sbírkách Krvácející bratrství (1921) a Jasná vidění (1922), ale zejména se dobírá nového uměleckého výrazu.
Ve značné části jeho pozdní lyriky se koncentruje jakási hluboká životní moudrost. Lyrik klade důraz jen na to lidsky nejpodstatnější. Básnické obrazy nadané nebývalou estetickou silou, vroucnost a pokora promlouvajícího subjektu i formální oproštěnost veršů, stejně jako stále živý kontakt s dobovými uměleckými směry vytvořily nejednu podivuhodně okouzlující báseň.
Básníkovo jaro, 1921
Básně nesobeckého srdce, 1922
Naděje i bolesti, 1924
Tehdejší kulturní veřejnost byla doslova ohromena verši Básníkova jara (1921), Básní nesobeckého srdce (1922), Nadějí i bolestí (1924) a Drsné lásky (1927) . Před Sovovým mistrovstvím se sklonily osobnosti jako Karel Čapek, Josef Hora či Pavel Eisner. Churavý a nemohoucí básník, trávící poslední léta uzavřený ve svém bytě, slavil tvůrčí i lidské vítězství všem a všemu navzdory. Prozaickou část Sovovy tvorby reprezentují v těchto letech knihy povídek Koloběh starostí a jiné povídky (1920) a Kasta živořící a jiné prózy (1924).
Antonín Sova se synem Janem před lukaveckým zámkem v roce 1924
Sovova nemoc se tak zhoršila, že v února 1920 požádal o odchod do výslužby a k 1. březnu 1920 byl pensionován. Dny pak tráví uzavřen ve svém bytě, ve čtvrtém patře secesního domu čp. 92 na rohu ulice Široké a Pařížské. Dům dnes zdobí Sovovi věnovaná pamětní deska. Zde jej navštěvovali nejen věrní přátelé, ale také řada mladých adeptů literatury, jako byli například Karel Konrád, Antonín Matěj Píša, Josef Knap, Miloš Jirko nebo Vladimír Holan.
V roce 1924 se slaví básníkova šedesátka, k níž mu přítel Šalda daruje významnou esej, zhodnocující jeho dílo, a Karlova univerzita ho poctí čestným doktorátem. V létě téhož roku se básník vrací do rodného kraje a tráví prázdniny v Lukavci u místního učitele Eduarda Krištůfka. Následující roky pak pobývá v Pacově, v domě starosty Karla Kopala. Zde také 16. srpna 1928 umírá ve věku šedesáti čtyř let.
Dne 25. února 1934 v předvečer Sovových nedožitých 70. narozenin se koná v Pacově významná událost. V sadech na okraji města je do žulového pomníku-balvanu uložena urna s básníkovým popelem. Pomníková deska od akademického sochaře Jana V. Duška nese tento nápis: „Básník Antonín Sova *26. II. 1864 +16. VIII. 1928 v Pacově. Zde uložen popel jeho. Kruh se uzavírá“. Básník tak symbolicky sní svůj věčný sen na cestě spojující Pacov s Lukavcem, na dohled vrchu Stražiště.
