Básně o jaru Antonína Sovy

Fenomén jara nebo prostě básně o jaru nabývají v díle Antonína Sovy různé podoby v závislosti na aktuálních stylových tendencí jeho tvorby. Pro Sovu je však určující, že třeba i symbolistní báseň jaro nepřevádí na složité myšlenkové konstrukce, ale v první řadě zobrazuje jeho krásu a kouzlo. Jaro je tu ve svých přírodních projevech mluvčím básně smyslově prožíváno, zpodobováno a pak teprve myšlenkově reflektováno.

V první sluneční den

Vše osleplo, v zem slunce pere
o stromy, kopce, o blata,
o tisíc mezí brousí a dere
si jarní dravčí pářata.

Zelená trávka jako vlásky
se rodí hlavičce na lysé,
vstávejte, boží sedmikrásky,
v den prvý chudí zrodí se!

A vstávejte, vy srdce všecka
jež lidská láska nehřeje.
Vstávejte, prostá srdce dětská,
to první slunce vaše je.

Drsná láska, 1927

Václav Radimský – Jarní jitro

Sovovy jarní básně ukazují jaro od jeho prvních, jen tušených předzvěstí přes první projevy probouzející se přírody – růst prvních rostlin, zpěv ptáků – až po vrcholný rozpuk v květnu. Nositelem i projevem jara a jeho život obrozující síly je často vítr, spojený s motivy nebe a mraků. Postup jara básně naznačují jak časovými určeními, prezentací příslušných přírodních skutečností (petrklíč, skřivan, vítr, jarní deště), tak tematizací příznačných zemědělských prací, venkovských obyčejů a křesťanských svátků s jarem spojených (květná neděle, Velikonoce).

Předjarní noc

V údolí lesy sestouply a z jejich přerývaných mlh,
ač zimy přešlé čišel stín a jako sklepeními vlh,
noc z temna předla po chvílích paprsky siné, měsíční
již v sosen štíhlé kužele, jež do bouřících větrů ční.

Pak ztichlo vše a zadýchal zvuk zvonů houští do sosen,
jak teplé rty by líbaly cos řkouce v kraje polosen,
van čerstvý proběh údolím a z lesů prudkou vůni zdvih,
ručejů jarních dětský pláč, chuť dneškem rozoraných lích.

A mraky jarní jímal chvat, van stíhal van a za vánky
podléštky v trávě vstávaly i sněhobílé sasanky,
měnivé světlo hrálo s tmou, zabouřil vítr větvemi,
úrodnou silou, divokou se vzpínal nad zemí…

Básníkovo jaro, 1921

Antonín Hudeček – Jarní krajina

Jarní noc

Snivý, jarní, vůní rozšlehaný dech…
Spí ta země jako v snech.
V pýří květů, v záři hvězd.
Jako v pohádce to jest!

Břízy kývnou, zavzdychá si keř.
Modrá šeř
na oblázky padá v brod,
v bílé květy, v tůně vod.

Ač spí v temnu kolem zem,
teplá je svým jarním úsměvem.
Jak by přebolenou bolestí
zachvíval sen o štěstí.

Květy intimních nálad, 1891

Obrozující se příroda jara nachází svůj konkrétní projev ve zrození. Symbolem jara se tak stává nejen třeba motiv petrklíče, ale také dítě. Rané období přírodního cyklu i života člověka je zde propojeno s motivy mládí. Jarní obrodu přírody mluvčí nevnímá pasivně, ale také na něj aktivně působí: plní ho fyzickou a duchovní energií. A k jaru patří samozřejmě i láska.

František Daněk Sedláček – Jaro

Slunečný den

Klid všude. Slunce lije na peron
své jarní proudy. Chvíle ospalá
v zapadlém nádraží, kdy tichý den
průzračný nad širokým obzorem.
Tu čekám samoten a vyhlížím
na louky sluncem zatopené, v nich
skupiny olší v dálku tratí se
a potok zpola vyschlý pod mostem
se blýská, jako střepy zrcadla.
Jen kavka křikne, a jen písku pád
po střeše plechové, jen jednotvárný
se ozve telegrafu klepot, jen
šum květin, které kropí zelinář.

Mír všeho nehybný mne dojal tak,
jak jenom lesy s mrtvým výdechem
ukrytých malin.

Ve mně ležela
nezlomná touha: mnoho vykonat,
mé myšlenky a touhy, přání všecka
jak lesklá háďata se přišla hřát
do ticha srdce, kde se křížily
paprsky toho květnového dne.

A louky bujně kvetly, květy šuměly.

Soucit i vzdor, 1894

Jan Preisler – Jaro, triptych

Jarní píseň

Stříbrné skřivanů písně
slunečné ve výši?
Les černý se dívá přísně.
Což ještě neslyší?

Ty, s vroucíma očima paní,
buď při mně vždy po boku,
dnů jarních zvěstování
až zazpívá v hluboku.

To zavzněly vřeskné rohy
a pastýřské šalmaje.
A jehnědy zazlátly, hlohy
se bělaly do kraje.

Nemeškej, nebezpečí
je v minutce prodlení,
pojď bez rady, starosti něčí,
bez přátel, bez modlení.

Tak prostovlasá a v šatě,
jejž právě na sobě máš
a taková, jako svatě
ty uvnitř hoříš a pláš.

Než pěšinou sejdem k cíli,
vše do květu rozpučí.
Pojď, než květ opadne bílý.
Pojď, v moje náručí.

Ještě jednou se vrátíme…, 1912 (2. vyd.)

Básně o jaru mají u Sovy také společenský, národní a politický rozměr. Zejména v básnických sbírkách po roce 1918. Poválečná vlna společenského nadšení a optimismu se totiž projevovala touhou budovat nový, lepší svět na troskách světa starého. A právě symbolika přírodního cyklu, jaro, hrají ve vyjadřování těchto idejí a tužeb podstatnou roli.

Nové období je pojímáno jako jaro lidstva či národa a objevují se v symbolickém i základním smyslu motivy spjaté se zemědělskou prací – orba, pole, hospodář. Venkov, sedlák a jeho svět tu tradičně vystupují jako základní hodnotové konstanty, a především ve své podobě jihočeské – s odkazy na husitství a českobratrství – i jako stálý zdroj duchovní a hmotné síly národa, jako pozitivní příklad a morální vzor pro přítomné i budoucí generace.

Nejkrásnější jaro

Jaro je líbezné,
nejlíbeznější za tři sta let.
Pluhy skřípají železné,
aby přeoraly svět.
Písně skřivánčí rozsívejte
do hlav a srdcí, rozsévači,
v plamenné činy se rozdmýchejte
z dílny duchů, vy semena dračí,
nad msty ať převažuje duch.
Láska ať prahy hlídá,
aby nemohla bída
sevřít svět v užší vždy kruh.

Nebude dlouho takého jara,
všecko je zrodem, vše světelně hárá
nových plamenů stem,
všecko je panenská prsť, jež čeká.
S modlitbou bratrských díků kleká
člověk na širou osetou zem:
Jara svého nezmarnil jsem.

Hovory věcí, 1930

Sdílet