Básně o podzimu Antonína Sovy a kolegů

Podzim v básních Antonína Sovy a jeho kolegů
Podzim v básních Antonína Sovy a jeho kolegů
Dekadence, symbolismus, secese… umělecké směry, pro něž je příznačné téma nálady, krajiny a vůbec přírody a člověka v jejich vnějších i hlubinných souvislostech. Není proto divu, že podzim a podzimní krajinné scenérie jsou v básních i náladové krajinomalbě přelomu 19. a 20. století jako doma.

Podzimní „kulisy“ mnoha tehdejších básní souvisí nejenom s životním pocitem básníků, ale samozřejmě i s kulturní orientací na zahraniční, symbolistně-dekadentní umělecké vzory, ať francouzské nebo severské provenience. Propojování přírodních jevů a dějů s lidským životem nebylo v literatuře sice nic nového a najdeme je už v nejstarších literaturách, nyní se ale do ztvárnění básně promítá složitá subjektivita moderního člověka. Básničky o podzimu tak představují estetizovanou výpověď o člověku samotném.

Odkvetlo vše, uzrálo

V obrazech podzimních krajin využívají básníci příznačné přírodní děje k vyjádření určitých životních fází člověk, jeho nálad a emocí. Texty se tak hemží motivy zrání, uvadání, padání listí nebo sklizně. Podzim představuje tedy nejčastěji časoprostor, v němž mnohé končí, uzavírá se, zaniká.

Jeseň

Jsou okna zastřena již villy zapadlé
ve smutek jeseně po kraji rozlitý,
do vlhkých parku cest, na květy uvadlé
dešť listí svadlého se zvolna tiše snes’.

Vzduch vlhký zápachem byl země prosycen,
v paprsků posledních odlesku hasnoucím,
jímž západ krvavý byl ještě zanícen,
ve smutku jeseně umíral v chladu den.

V mé duši podzim šel ve barvách pohaslých,
jen odlesk zašlého se ještě na dně chvěl,
a mrtvé vůně dech již květů povadlých
dešť listí svadlého se tiše na ně klad.

Karel Babánek, Vytržené listy, 1896

„Ticho vsi mlčením hřbitova dojímá…”

Častý je motiv intenzivně vnímané a pociťované prázdnoty, nepřítomnosti čehosi či kohosi, což je v kontrastu vůči předchozí bohatosti léta. Básně o podzimu zdůrazňují nepřítomnost entit v prostoru: nepřítomnost zvuků – ticho, barev – splývání barev, zastřenost, rozostřenost kontur, v barevném spektru dominuje bledost, šeď, až úplná bezbarvost. Celkově můžeme mluvit o ztrátě či potlačení rozmanitosti okolního světa, tak jak skutečně na podzim existuje i jak se subjektu jeví. Přirozeným vyústěním této „optiky“ je pak představa umírání a smrti.

Říjen

Topolů nade vsí hudba líná
zpívá bezlidným prázdnem října.

Réva na zdích zlatorzivá
mlčí, odpočívá.

Prázdny jsou špačků budky.
Ticho vsi mlčením hřbitova dojímá,
okénka chalup slepýma očima
mlhou se prodírají,
větru kdes úder prudký
zaskučí,
zrývá ticho a lomí se v dalekém kraji.

Antonín Sova, Drsná láska, 1927

Nálada podzimu

Podzimní scenérie i jednotlivé motivy souzní s náladou mluvčího, evokují a zhmotňují jeho emoce a v důsledku budují výslednou atmosféru básně. Naplňuje se tak ona známá Amielova definice o krajině jako stavu duše. Podzimní básně ale nejsou jen „náladové“, emoce je často spojena s reflexí a meditací nad neúprosným a rychlým plynutím života, nad možnostmi mládí, které byly promrhány, nad konečností člověka.

Podzim duše

Park sežloutl a stichl juž v tom teskném umírání
a ohně dávno vyhaslé víc nedovedou vzplát;
zní z šedých polí večerem vran drsné krákorání
a v luzích k dálkám rozpjatých i bledý ocún zvad.

Jsou pusty moje komnaty, kde těžké vůně táhly,
a v zádumčivém orchestru ztich akkord vítězný,
stesk padá v celý zámek můj, stesk dusivý a táhlý,
pro umučené naděje, pro odchod Princezny.

Oh, kde ty písně vášnivé, jež zmíraly v noc kdysi!
Můj Bože, je mi líto tak těch tónů doznělých! –
Nad vysílenou krajinou mrak olověný visí
a zvolna, zvolna do zahrad se snáší vlhký sníh..

Roman Hašek, Pohádky zelených očí a verše o stesku i výsměchu, 1904

Obraz Johna Grimshawa Listopadový úplněk z roku 1883

John Atkinson Grimshaw, November Moonlight, 1883

Podzimní jitro

Ves v šeru spí, sám chodím po hrázi;
kol pole jen a pole bez hrází.
Jen žluté listí, oč zavadí nohy,
na obzoru jen černají se stohy.

Ach druhdy jaké vášní útoky
mi v srdce na témž místě hřměly!
Teď všady mír, sen hluchý, hluboký,
háj bezlistý je a luh osiřelý.

Na úděl svého žití klidně zřím.
To věru dost, ba víc než srdce žádá.
že mohu klidně patřit na podzim,
jak houstne mlha a jak listí padá.

Jaroslav Vrchlický, Jak táhla mračna, 1885

Báseň jako plátno

Využívání reálných krajinných skutečností vede k výrazné vizualitě básní. Není náhoda, že mnohé básně jako by byly ilustrací některých dobových obrazů a naopak, u mnohých maleb máme pocit, jako by se malíři nechali inspirovat tím či oním textem. Ať už však literatura nebo výtvarno, společný životní pocit a obdobné umělecké vlivy působily při vzniku děl, která dodnes oslovují svou náladou a snahou poodhalit jejím prostřednictvím tajemství bytí.

Skizza

To dnes je smutný a deštivý den,
– lucerny ve tmě jsou body,
mlhou vzduch zalit je, nelze jít ven,
v ulicích září mdle vody.

Do oken rozlit z lamp žlutavý jas,
domy teď zavřeli s třeskem…
Smutná noc říjnová blíží se zas
s mlhou a pochmurným steskem!

Pod stromy listů teď válí se žluť,
Bože, jak smutno je všade.
To ani podzim, to možno v mou hruď
zima už tiše se klade!…

Karel Červinka, Krajiny a nálady, 1894

Dotazy, podněty, nabídky spolupráce?
Prosíme do komentářů anebo na basnik@antoninsova.cz

 

SdíletShare on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+